Každá plavební společnost a její loď vytváří svou individuální atmosféru, což je dáno nejenom trasou plavby, možnostmi doplňkového programu, ale také kvalitou posádky, velikostí lodě nebo celkovým nastavením komfortu expedice. Vybrat si tu správnou plavbu je tedy klíčové pro každého kdo o návštěvě Antarktidy uvažuje.

Kromě pobytu na pevnině, fotografování zvířat a plaveb ve člunech Zodiac nabízejí některé antarktické expedice paletu dalších aktivit. Většinou jsou to plavby na mořských kajacích, výlety na sněžnicích, horské výstupy, lyžování, ledové lezení, potápění, táboření (přespání na pevnině) nebo fotografický workshop.

Jeden z vrcholných dnů naší plavby přichází v zátoce zvané Paradise Bay. Už z názvu vyplývá, že místo je to vskutku úchvatné, kde nad labyrintem zátok a ostrůvků trčí kilometr vysoké útesy, do moře padají splazy ledovců a na hladině plují kry nejrůznějších tvarů. Dopoledne se v malé osmičlenné skupince vydáváme na vrchol jedné z hor. Stoupáme po ledovci v mačkách navázáni na lano až na vyhlídku, odkud naše loď vypadá mezi ledovými horami jako malá hračka. Odpoledne vyrážíme na mořských kajacích prozkoumávat zátoky na opačné straně Paradise Bay – cestou rozrážíme plovoucí kry, fotíme lenošící tuleně i zvědavé tučňáky.

Protože počasí nám přeje, roztápí následující večer kuchař pod roštem dřevěné uhlí a na venkovní palubě probíhá grilovací párty. Zapadající sluníčko se opírá do skleniček s malbecem z Mendozy (netřeba chladit), argentinské stejky naopak chladnou rychle a jsou tedy ještě rychleji konzumovány hladovým osazenstvem.

Po večeři jedeme tábořit na pevninu. Každý fasujeme vak se třemi spacáky, žďárského pytlem a dvěma karimatkami. Takovou izolaci by nám Amundsen rozhodně záviděl a dokonce i tučňáci, kteří s námi bivakují ve stejné zátoce, zvědavostí nevydrželi a přišli se podívat na ty podivné bytosti zachumlané v balíku izolačních materiálů. Nejvyšší horu Grahamovy země, 2.600 m vysokou Mt. Francis, osvětluje ještě po desáté večer sytě oranžové světlo a vytváří tak neskutečnou kulisu našeho polárního táboření.

Jsme na 65. stupni jižní šířky, sluníčko tu zapadá jen na pár hodin a obloha je i o půlnoci temně modrá. U ostrova Peterman Island dosahujeme nejjižnějšího bodu naší plavby a pozorujeme kolonii tučňáků oslích a kroužkových. Podle biologa výpravy tu v posledních letech klesá počet kdysi hojných tučňáků kroužkových na úkor o něco větších tučňáků oslích. I tak se projevuje oteplování v Antarktidě, neboť tučňák kroužkový potřebuje k reprodukci zamrzlé moře a led. Třetím druhem tučňáka, který běžně hnízdí na Antarktickém poloostrově je tučňák uzdičkový.

Velmi častými a vděčnými objekty fotografů jsou tuleni. Tito ploutvonožci většinou lenoší na plovoucích krách a nenechají se vyvést z míry ani když do jejich plovoucí postele drcne náš ledoborec. Jeden obrovský tuleň Weddelův si zase ustlal na pláži přímo u místa našeho vylodění a jeho půl tuny živé váhy jsme raději obcházeli velkým obloukem.

Chladný Jižní oceán je bohatý na živiny a proto tu najdeme také největší mořské savce – velryby. Tisíce kytovců se sem stahují na krátké antarktické léto, aby hodovaly na hojnosti krilu a dalších mořských „dobrotách“. Velryby vidíme v podstatě každý den, ale na závěr naší plavby jsme mohli pozorovat hejno asi osmi velryb keporkaků těsně u naší lodi. Kapitán vypnul motory a my jsme mohli v tichosti pozorovat hru ploutví těchto obrů oceánu. Byla to ta nejhezčí tečka za týdnem stráveným na Antarktidě.