V srdci Aljašky, v horách „Alaska Range“, se rozprostírá jedna z nejrozsáhlejších chráněných oblastí na světě, národní park Denali. Jméno parku pochází z domorodého indiánského názvu hory Mount McKinley ležící v jeho středu , která svými téměř 6200 metry drží primát nejvyšší hory Severní Ameriky. Většina návštěvníků se spokojí s poznáním parku formou celodenní projížďky vyhlídkovým autobusem a jen ti odvážnější se vydávají na jednodenní i vícedenní túry do tundry, do království medvědů grizzly, losů, sobů a vlčích smeček. Protože zde neexistují žádné oficiální stezky, musí si všichni při plánování túry zvolit trasu sami – každá túra se tak stává originálem a stejně takové bývají potom i zážitky.

Údolí potoků a říček pokrývá věčně zelená tajga, tvořená nízkými smrky, topoly, olšemi, vrbami a břízami. Tajga se vzrůstající nadmořskou výškou přechází v severskou tundru, porostlou většinou trávou, mechy, lišejníky a zakrslými stromy a keři. Rostliny se tady kvůli krátkému létu a extrémním klimatickým podmínkám musely přizpůsobit, aby během krátkého léta vykvetly a zajistily si rozmnožení. Milióny sladkých borůvek, brusinek a jiných bobulí zajišťují obživu mnohým zvířatům, včetně medvědů. Kvůli permafrostu, věčně zmrzlé půdě, nemohou kořeny stromů a rostlin sahat hluboko a musejí se spokojit s tenkou vrstvou půdy. Ze zvířat v Denali žije například medvěd hnědý, los, sob karibu, vlk šedý, liška plavá, ovce daleova, svišť aljašský, sysel parryův, bělokur tundrový, či orel skalní.

Nástěnná tabule s nakreslenou tabulkou ukazuje volná místa pro nocování ve 43 zónách, na které je park rozdělen. V každé zóně může maximálně nocovat kolem 12-ti lidí, což má zajistit dokonalý pocit odloučenosti a minimalizovat vliv turistiky na přírodu. Kromě jediné přístupové silnice neexistují v parku o rozloze Belgie žádné cesty; dobrá mapa a znalost navigace v terénu jsou tedy nezbytností. Orientaci v krajině naštěstí usnadňuje nízký porost trávy, zakrslých smrků, bříz a olší. Po konzultaci s rangerem se nakonec rozhoduji pro tři dny kempování v zóně 33, povinně sleduji instruktážní video o tom, jak se v divočině pohybovat a jak se chovat při setkání s medvědem, fasuji protimedvědí kanystr a sedám do vysloužilého školního autobusu, který mne má dopravit do nitra aljašské divočiny.

Po chvilce se sedačky zaplňují dalšími poutníky s batohy, a když zbytek volných míst obsazují jednodenní výletníci, můžeme konečně vyrazit. Autobus se pomalu sune po úzké asfaltce, která se po dvaceti kilometrech mění v prašnou cestu. Řidič s námi komunikuje pomocí mikrofonu: „Až uvidíme nějaké velké zvíře, zastavím a bude čas na fotografování. Můžete si stáhnout okno, ale nevyklánějte se ven, mohli byste je zaplašit. Dívejte se pozorně, nejsme v zoo a zvěř tedy může být kdekoliv!“ Všichni doufají, že se jim podaří tzv. „grand slam,“ tedy spatření medvěda, soba, losa a ovce daleovy v jediný den. První úspěch se dostavuje asi po půl hodině jízdy – v údolí říčky sledujeme losí samici s mládětem. Jsou asi sto metrů od nás, tedy příliš daleko, abych mohl pořídit kvalitní fotografii. Přesto se většina lidí přesouvá s fotoaparáty a kamerami k oknům na levé straně autobusu, až se naše pojízdná pozorovatelna začíná povážlivě naklánět.

Jednotliví batůžkáři jsou vysazováni v průběhu cesty, já opouštím teplo autobusu až po třech hodinách jízdy, v sedle Thorofare Pass. Autobus odjíždí a mne se naskýtá první pohled na monumentální masiv hory Mount McKinley, jejíž bělostný vrchol se zvedá z údolí stejnojmenné řeky. Zase mám štěstí na počasí, podle statistiky je totiž v srpnu horu možné spatřit v průměru jeden až dva dny za měsíc!

Postupuji tundrou, která je provrtaná norami svišťů a syslů a směřuji k vrcholu Stony Hill. Sníh už naštěstí stačil během odpoledne téměř roztát, takže se mi po měkkém mechu a trávě jde docela příjemně, i když mnohem pomaleji, než po normální cestě. Růžové květy a lístky vrbek trpasličích pokrývají kapičky vody z tajícího sněhu, stejně jako drobné lístky borůvčí, jež se s blížícím se podzimem začínají zbarvovat do rudých odstínů. Fotografuji zvědavé sysly parryovy, které odpolední sluníčko vylákalo z nor a teď obratně okusují klásky trav. Přímou cestu k vrcholu však blokuje nečekaná překážka – ve stráni nade mnou, asi dvě stě metrů pod vrcholem kopce, spí obrovský grizzly. Po zvážení situace se rozhoduji hlídače vrcholu nedráždit a obcházím jej širokým obloukem.

Travnatý hřeben přináší tvrdší povrch, jde se tedy o mnoho příjemněji, nehledě na kruhové panorama zasněžených vrcholků. Nakonec ale stejně musím sestoupit do kaňonu potoka Stony Creek a složitě potok několikrát brodit, než se dostanu na otevřenou louku, kde se dá postavit stan. Všude okolo roste neuvěřitelné množství borůvek, o desert k večeři se tedy nemusím starat. Vaření v medvědím kraji bez stromů ale není tak jednoduché, jak by se mohlo zdát. Platí tady zásada „denalského trojúhelníku,“ jak jsem si toto pravidlo soukromě pojmenoval: na jednom místě stavím stan, přibližně sto metrů po větru od stanu vařím a konečně na třetím místě ukládám na noc potraviny.

Následující den se rozhoduji strávit ještě jednu noc na kouzelném místě u potoka a nalehko se vydávám k vrcholu několik kilometrů vzdáleného kopce. Na jeho svazích jsem totiž ráno zahlédl bílé tečky, které, jak předpokládám, by mohly být vzácné ovce daleovy. Bližší pohled teleobjektivem mi potvrzuje, že jsem měl pravdu – na kamenitém svahu vysoko nad údolím se pase asi pět beranů a poblíž se zdržuje několik ovcí. Škrábu se sutí nahoru a dávám přitom pozor, abych tato nádherná a plachá zvířata nevyplašil. Nakonec se dostávám na vzdálenost asi dvaceti metrů, odkud mohu z úkrytu za kamenem fotografovat souboj beranů, kteří se vší silou srážejí hlavami, až to aljašskou divočinou duní. Nevšední zážitek pozoruji asi dvě hodiny a teprve potom se vydávám na zpáteční cestu ke stanu.

V noci mne probouzí vytí vlků, které se ztichlou krajinou nese na velkou vzdálenost, takže to vypadá, jakoby se smečka usadila přímo za mým stanem. Nedá mi to a vylézám ze stanu, jehož jinovatkou pokryté tropiko v mrazivé noci ztvrdlo na kost. Vlci naštěstí nikde, přesto při pohledu na oblohu zůstávám stát jako omámený: na černém pozadí tančí zeleno-fialové paprsky a záclony polární záře. Přestože je minimálně deset pod nulou, zkřehlými prsty rychle usazuji fotoaparát na ministativ a fotografuji tuhle úžasnou podívanou.

Díky nočnímu zážitku vstávám o něco později, než jsem zvyklý, a v ranním sluníčku vařím snídani. Dnes mám v plánu přesun směrem k řece Toklat, což by podle mapy mělo být zhruba deset kilometrů. Záhy však zjišťuji, že deset kilometrů po upravené cestě a deset kilometrů aljašskou tundrou znamená velikánský rozdíl. Měkký mech sice příjemně tlumí došlap, ale zato zpomaluje chůzi, nehledě na porosty borůvčí a zakrslých bříz, které mi místy sahají po kolena. Ideální trasy vedou buďto po travnatých hřebenech nebo po štěrkových březích řek, tam se ale zase potulují medvědi…

Snažím se vyhýbat se mokřadům, které prozrazuje temně zelená barva rašeliníku a nástrahám v podobě hustých porostů olší, nakonec jsem ale do jedné takové pasti stejně lapen. Zdálky to vypadá, že dvacet metrů široký pruh olšin hravě projdu, změť pokroucených, asi tři metry vysokých kmenů zakrslých stromů mne však zaskočila. Šlapu po větvích plazících se po zemi, jiné se mi zachytávají za řemínky na batohu a do očí mne šlehají mokré listy. Po pár vteřinách jsem promočený od rosy padající z listů a ke všemu ztrácím orientaci. V duchu spílám nevinným stromečkům a prodírám se ven z toho marastu.
Na druhé straně olšové barikády nacházím v měkké trávě několik velkých stop, pravděpodobně sobích. Postupuji tedy opatrně vpřed a za dvěma terénními vlnami jsem odměněn pohledem na pasoucího se sobího samce. Shazuji batoh a pomalu se s nasazeným teleobjektivem plížím ke zvířeti. Obrovské paroží se na pozadí zasněžených hor vyjímá, takže ani tentokrát filmem nešetřím.

K večeru, sice mokrý a utrmácený, konečně nacházím příhodné místo na spaní, ukryté v malém údolíčku. Moje putování za zvířaty v národním parku Denali pomalu končí. Uvědomuji si, že jsem se po tuto dobu pohyboval na několika kilometrech čtverečních a na silnici se zítra vynořím pouhých dvacet kilometrů od místa, kde jsem byl před čtyřmi dny „vysazen“ z autobusu. Je neuvěřitelné, kolik toho lze zažít na tak malém prostoru aljašské divočiny!