Když v roce 1897 vypukla v Severní Americe zlatá horečka, stal se Chilkootský průsmyk pro tisíce zlatokopů hlavní přístupovou cestou k nalezišti u řeky Klondike. Zlatá horečka na Aljašce už dávno skončila, cesta ze Skagway ve šlépějích zlatokopů však dodnes láká cestovatele z celého světa.

V kraji zlaté horečky

Východištěm zhruba 53 km dlouhé túry je městečko Skagway, ležící na konci jednoho z nejdelších aljašských fjordů, v údolí sevřeném strmými pobřežními horami. Díky této extrémní geografii tady neustále silně profukuje, ne náhodou je athabasští indiáni pojmenovali Chignik, v překladu větrné místo.

Při pohledu na těch několik nízkých dřevěných budov, tvořících dnešní Skagway, si nějak nedokážu představit, že tu v době zlaté horečky bydlelo přes 30 tisíc lidí. Neopakovatelnou historii z přelomu let 1897 a 1898 věrně zachycují dobové fotografie v muzeu na konci hlavní třídy.

Nezvaná medvědí návštěva

Vlastní Chilkoot Trail začíná v 15 kilometrů vzdálené osadě Dyea, kam se ze Skagway dostanu stopem. Konečně vstupuju do pravého aljašského pralesa, na první pohled vypadá docela obyčejně. Úzkou pěšinku posypanou jehličím lemují statné smrky porostlé lišejníky, sem tam z mechu vykukují klobouky hub a podél řeky se zelenají olše. Hřebeny hor halí mraky, ale sluníčko si jimi už začíná pomalu razit cestu.

V mírném svahu nad řekou pod větvemi vysokých smrků stojí tábořiště. Stanuje se na dřevěných platformách, které šetří přírodu a dodávají stanování nebývalý komfort. Spíte na dokonalé rovině a v dešti si nezamažete podlážku od bláta. Jediný problém bývá s ukotvením šňůr, takže výhody plošinek může plně ocenit jen ten, kdo má samonosný stan.

Moji dva jediní sousedé vaří v blízké boudě, která slouží jako kuchyně a nouzový přístřešek. Mezitím, co jsem si ze svých zásob uvařil odpočítaný příděl, hustě se rozpršelo, a tak si po večeři jdu ještě za světla lehnout. Probouzí mě lomcování stanem a vzrušený hlas: “Get up, there was a bear near your tent!” Vzápětí se dozvídám, že zatímco jsem spal, u mého stanu slídil velký černý medvěd, kterého sousedé odvážně zahnali hlasitým zpěvem.

Canyon City

Po celonočním dešti je les nasáklý jak houba, z konců visících mechů a lišejníků padají v pravidelných intervalech na můj stan velké kapky a voda stéká i po obrovských listech ostnatého všehojovce, kterému tady nikdo neřekne jinak než hiker’s nightmare. Pro mě je ale noční můrou spíš představa, že mě v tomto počasí čeká celodenní pochod.

Zpočátku cesta vede většinou podél řeky Taya, stoupání je tedy mírné a docela příjemné. Kolem poledne přicházím ke srubu a cedule u stezky upozorňuje, že jsem na dosah pověstného Canyon City. Za zlaté horečky začínala právě tady nákladní lanovka přes Chilkoot Pass a rozkládalo se tu stanové město.

Přestože 13 km dlouhá lanovka vzala práci mnoha indiánským nosičům, chudí zlatokopové stejně většinou neměli 7,5 centu za libru vyvezeného nákladu a museli tak dál vynášet svůj majetek do Chilkootského sedla na zádech. Po více než sto letech však minulost pohltil vzrostlý les, uprostřed něhož osamoceně leží už jen zrezivělý kotel parního stroje.

Po zlatých schodech

K večeru přicházím na tábořiště zvané Sheep Camp. Stejně jako kdysi, je i dnes poslední základnou před zdoláním pověstných zlatých schodů. Večer mezi nás přichází z nedaleké stanice ranger a kromě podrobných informací o zítřejší trase přináší radostnou zprávu, že místní meteorologové hlásí zlepšení počasí. Nálada v táboře se tím citelně zlepšuje a všichni se těší na další den.

Navzdory optimistické předpovědi si počasí postavilo hlavu a ráno se opět probouzím do mírného deště. Během stoupání k sedlu les postupně řídne, husté smrčky jsou čím dál nižší a ani ne po hodince se cesta vyhoupne nad hranici lesa. V tu chvíli se definitivně protrhávají mraky a sluneční paprsky ozařují ledovce nad údolím. Za další hodinu se přede mnou objevuje kamenná hřebenová pyramida. Konečně Chilkoot Pass!

Chilkoot Pass

Chilkootký průsmyk, 1127 m vysoký, býval nejtěžší zkouškou na dlouhé cestě ze Seattle do Dawsonu. Každý musel do sedla dopravit tunu osobního materiálu a jídla na jeden rok pobytu v kanadské divočině, jinak ho kanadská policie nepustila přes hranice. Náklad měl být zárukou, že prospektoři nezahynou hlady, zimou a vyčerpáním.

Málokdo ze zlatokopů si mohl dovolit zaplatit koňské potahy a zvolit snadnější cestu přes White Pass, proto to většině z nich trvalo ve sněhových závějích tři měsíce, než postupně na svých bedrech vynosili své věci do obávaných Golden Steps. Tak se nazýval poslední a nejprudší úsek před vlastním sedlem. Od honby za zlatem neodradilo dobrodruhy ani strádání v příšerných klimatických podmínkách, nebezpečí lavin či neskutečná fyzická dřina.

Překonáním sedla ale dobrodružství zdaleka nekončilo. Na druhé straně hor to bylo ještě dobrých 25 kilometrů k břehům Benettova jezera, kde musel každý pokácet stromy a z nich zbudovat plavidlo. Krátce po vypuknutí zlaté horečky, na jaře roku 1898, se s pukajícími ledy vydala po proudu Yukonu nejpodivnější flotila historie. Začal závod o to, kdo bude v Dawsonu první u nejlepších claimů.

Obědvám na místě zvaném Scales. Tady, na jediném plácku v prudkém svahu, se v dobách zlaté horečky úředně převažoval vynášený náklad. Po více než sto letech tu po zlatokopech zbylo jen nejrůznější haraburdí, které je však chráněno jako historická památka a nesmí se tudíž odnášet. Asi to bude jediné místo ne světě, kde zrezivělá konzerva do přírody patří a běda tomu, kdo by ji chtěl uklidit nebo snad odnést na památku.

Výstup po zlatých schodech není tak náročný, jak se popisuje. Ostatně, na rozdíl od zlatokopů, kteří sedlo zdolávali v zimě, se nemusím bořit ve sněhu. Na vrchol hřebene vede cesta skrz úzkou štěrbinu, za níž se již ve větru třepotá bíločervená vlajka se symbolem javorového listu.

Na kanadské straně hor

Fakt, že se scenérie na druhé straně hor úplně změnila, se nedá přehlédnout. Deštný prales vystřídala suchá krajina s ojedinělými porosty nízkých smrků, mezi nimiž se lesknou hladiny několika jezer.V dálce vyplňuje obzor hradba skalnatých hor se zbytky sněhu.

Cesta k legendárnímu Lindemannovu jezeru odtud vede skoro pořád z kopce a dostává se opět do lesa, který ale vypadá úplně jinak než na vlhké oceánské straně hor. Tvoří ho asi 15 metrů vysoké smrky a borovice a díky suchému klimatu zde nenajdeme skoro žádný podrost.

Když následující den k večeru vystoupám na nedaleký zaoblený vrcholek, objevuje se přede mnou cíl cesty: Benettovo jezero, zaklíněné mezi skalami, s věží dřevěného kostelíka v popředí. Les, vykácený před sto lety na stavbu lodí, už dávno zarostl, a tak poslední připomínkou zlaté horečky jsou ztrouchnivělé kůly mola, které vykukují z modré vody jezera.